Kdo by to byl řekl, že muž to bude mít v budoucnosti tak těžké. Nebo spíše, ono to bylo vždycky těžké, nyní je to ale tak neznámým způsobem, že se s tím ještě nedokážeme všichni srovnat. Jen si vezměte, kolik různých prapodivných skupin mužů vzniká – mužské skupiny zhrzených starých mládenců, které se podporují navzájem ve své naštvanosti, incelové („nedobrovolně celibátní“), nejrůznější odnože, opětovně se vracející ultra-pravicové skupiny, které se cítí ohroženy na životě.

Svět prodělává změnu a lifestyle mužů se mu musí přizpůsobit, musí se změnit. Být mužem znamená pořád to samé – zajistit sám sebe i ty, kteří na něj spoléhají, postarat se o své blízké, ochránit své blízké. To tu bylo vždycky. Dnes se ovšem muž musí popasovat s celou řadou změn – rovnější postavení mužů a žen, eroze evropského a amerického postavení na světové politice, nabourání idejí o rodině. A bohužel, nemůže za to nějaká jedna osoba nebo skupina osob, na kterou bychom mohli ukázat prstem, sama společnost tyto změny vyvolává ve svém neustálém vývoji.

Muž v dvacátém prvním století musí být muž tak trochu všestranný, neboť musí postoupit práva dříve pouze určená pro muže ženám a musí se v jistých věcech podvolit novému uspořádání, tedy že všichni jsme si rovni v právech a povinnostech a ani ten černoch nebo Asiat není někdo míň. Častokrát se musíme popasovat se změnami geopolitickými a ekonomickými.

Muž nyní musí zastávat činnosti a musí činit věci, které dříve nemusel – starat se o děti, vařit, uklízet, podílet se zkrátka na domácnosti. Samozřejmě, to všechno může muž ignorovat, proč by nemohl, že ano? Mohl by si stále jet v tom svém krásném snu o nedotknutelnosti pána stvořitele, ovšem v moderním světě se daleko nedostane. Životní styl musí být rychlejší, muž musí být odolnější a sebevědomější než kdy dřív.