Pokud se podíváte do našich i světových dějin, zjistíte, že v oblasti kulturní, politické či jakékoli jiné se ženy prosazují až v posledních letech. Není divu. Jejich zápas o místo na slunci byl poměrně obtížný a dá se říci, že naplno se rozjel až na konci devatenáctého století.

Po dlouhou dobu byl osud žen jednotný. Byly to především matky a kuchařky starající se o teplo rodinného krbu. O jejich vzdělání nebylo třeba uvažovat, protože k domácím pracím stačil opravdu pouhý základ, jakým bylo trivium, tedy čtení, psaní a počítání. Po dlouhou dobu dokonce u části společnosti převažoval názor, že žena vlastně ani vyššího vzdělání dosáhnout nemůže.

Naštěstí se tento předpoklad neujal a můžeme jen děkovat prvním bojovnicím, které zjednodušily a proklestily cestu ostatním osobám ženského pohlaví.

Velmi strastiplný osud mělo například první dívčí gymnázium Minerva, jež vzniklo také zásluhou spisovatelky Elišky Krásnohorské. Velkou zajímavostí je, že se stalo vůbec prvním typem tohoto ústavu ve střední Evropě.  K této slavnostní události došlo roku 1890 a byla velkým mezníkem pro další vzdělávání žen, neboť po absolvování gymnázia mohly být také přijaty ke studiu na univerzitě.

Dívky v prvním ročníku (bylo jich celkem 53) musely před svým okolím obhájit svou touhu ke studiu. Tato pozice nebyla vůbec jednoduchá, neboť o mnohých mužích se vědělo, že jednoznačně s tímto druhem emancipace nesouhlasí. I z tohoto důvodu byly všechny slečny pod velkým tlakem, neboť věděly, že na jejich neúspěch se velmi napjatě čeká.

O neúspěchu ovšem mluvit nemůžeme. První průkopnice totiž absolvovaly gymnázium s velmi dobrými, ba přímo vynikajícími výsledky, takže první absolventky mohly odpromovat na univerzitě již na samém počátku dvacátého století. Právě tímto zásadním krokem se do dějin zapsala například Marie Baborová-Čiháková, první doktorka filozofie z roku 1901, či Anna Honzáková, lékařka od roku 1902.