Pravda, tehdy jsem byla bezdětná, takže fotka domácího mazlíčka se dala brát jako touha po obrázku někoho, koho mám ráda, ale dá se říct, že u toho zůstalo.
V době, kdy jsem byla s malým dítětem doma a na skříni stála klec s papouškem, bylo nám hezky.
Pocit při návratu z procházky, kdy člověk vejde do pokoje a pozdraví svého kamaráda, který začne v okamžiku radostně poskakovat a po svém si zpívat, je k nezaplacení.

Proto se také stalo, že první slovo, které jsem od dcerky zaznamenala, bylo Pepa.
Když nám umřel, byly jsme já i dcera tak smutné, že jsem další zvíře (jakékoli) odmítla, i když muž nabízel koupi dalšího. Byl to pro nás nenahraditelný miláček.
Ale za tři roky dostala od svých sestřenic křečka.
A od té doby jsme se od nich všichni tři nedokázali odtrhnout.
Je to už čtrnáct let, co je chováme a nedokážeme si život bez nich představit.
Problém je, když se v průběhu let někdo zeptá, jaké máme zvíře, tak naší odpovědí pohrdá.
„To není pořádný zvíře,“ slýcháme.
Není to pravda. Křeček je milé zvířátko, i když přiznávám, že jeden čas jsme měli dost zlého, který mě kousl a trhl přitom hlavou tak, že mi ukousl kousek masa z malíčku. Báli jsme se ho, ale koupili jsme ho ve zverimexu jako staršího a zřejmě měl v sobě nějakou nedůvěru vůči lidem.
Pokud se křeček ochočí, je s ním zábava. Mazlí se, pro kousek mňamky by se uskákal, běhá jako splašený, aby si našel kousek místa, kudy by mohl prolézt a když mu zařídíte mimo klec nějakou krabici s vysoko danou podestýlkou, poschováváte tam jídlo, dáte prolézačky (stačí menší papírová krabice) uvidíte, jak nadšeně si bude hrát a hrabat. 
Ale je dobré naslouchat mu. Poznat, kdy si chce hrát a kdy jenom být ve své kleci. Násilné vytahování z klece je pro něj stres.
A když si k němu ještě pořídíte osmáky, to je teprve zábava. Oni jsou denní zvířátka, on noční.
Fakt je, že osmáci jsou náročnější. A my jsme ke svému prvnímu přišli jak slepý k houslím.
Když byla dcera v šesté třídě, tak její kamarádka sháněla nějakého hlodavce.
Náhodou mužův kolega v práci měl mladé osmáčky a nabízel je.
Ta dívka na jednoho kývla, ale za pár dní si to její rodiče rozmysleli s tím, že jí raději koupí křečka.

A protože jsme objednávku nechtěli rušit, načetla jsem si na internetu informace, nakoupili jsme a od té doby chováme ke křečkům i tyto prcky.
Neumím si život bez zvířat představit.
Není pravda, že člověk musí být šťastný jen se psem, nebo kočkou. I tito malí tvorové se ochočí, je s nimi veselo, mají své nálady, když chtějí ven ze svého „vězení“, tak začnou lomcovat dveřmi, lezou po svých milujících páníčcích, loudí dobrůtku, zvědavě se plíží tam, kam nesmí, protože rozhodně TAM je něco zajímavého a rozdávají svým chováním radost.
Když se uvelebí v rukách nebo na klíně osmák, křeček, nebo sedí na rameni papoušek, který vás jemně ozobává, není možné, aby člověk, byť sebevětší kakabus, se nepousmál, nepohladil ho a neodhodil stranou špatnou náladu.